Aneta Krejčíková: Netrpělivá chameleonka

Zdroj: monika navrátilová

Z důvodů, které si s dovolením necháme pro sebe, se pro nás musela fotografovat dvakrát. Kdybyste obě sady snímků naskládali vedle sebe, dost možná byste nepoznali, že jde o tutéž ženu. To samé platí, sledujete-li její výkony v jednom z nejlepších filmů loňského roku Poupata, v romantické tragikomedii Láska je láska a koneckonců i v nekonečné Ulici. Aneta Krejčíková je zkrátka proklatě talentovaná chameleonka.

Každý týden se mi to měnilo, vymýšlela jsem všelijaké kraviny. Když o tom přemýšlím, vlastně jsem chtěla být herečkou odjakživa, ale protože jsem chvíli říkala, že bych ráda hrála na klavír, a pak zase, že budu policajtkou, a jindy pro změnu učitelkou nebo spisovatelkou... Tak tatínek potom ani nevěřil, že chci doopravdy být herečkou. A teď je herectví zatím jediný koníček, u kterého jsem vydržela a který mě baví. Jsem totiž hrozně netrpělivá. Většinou když se do něčeho pustím, za chvíli se vztekám a radši se na to vykašlu. Hraní je první věc, u které zůstávám, i když mám pocit, že mi to zrovna nejde.

Hned na prvním hereckém táboře. Tam jsem se úplně nadchla a věděla jsem, že nechci dělat nic jiného. Nejdřív jsem sice přemýšlela o moderátorství, ale od toho jsem úplně upustila, došlo mi, že dobrá moderátorka by ze mě nebyla. Čím jsem starší, tím mám horší slovní projev. Není samozřejmostí, že když jste herec, jste i extrovert, který umí všechny bavit. Někteří herci neumějí být sami za sebe.

Všichni jsme to brali strašně vážně a moc nás to bavilo. Rozdělili jsme si různé role, jako třeba režisér a producent, a přistupovali jsme k tomu velmi zodpovědně. Plus tam byla legrace a dělali jsme všechny ty zakázané věci, kouřili za chatkami a podobně. Vznikla tam výborná parta a s těmi lidmi si dodnes píšeme, voláme a vídáme se. Většinu z nich pořád potkávám ve škole, takže evidentně nejsem jediná, komu se stalo, že tam v jedenácti dvanácti přijel a našel se v tom.

To má skoro u každého přesně stejný průběh. Jdete na přijímací zkoušky a strašně chcete uspět. Pak to přijde, skamarádíte se s těmi bohémy, zjistíte, jak místo češtiny vysedávají v hospodě… Lidi, kteří mě neznají, by možná řekli, že si toho vlastně nevážím, ale já si toho vážím hodně. Čtyři roky, kdy jsem docházela na herecké hodiny, mi daly strašně moc. Občas od spolužáků slýchávám opak, že se vlastně moc nenaučili, ale myslím, že to neříkají úplně vážně. Teď, v páťáku, je to už trochu o něčem jiném, ale je to stejné jako třeba s autoškolou -když uděláte papíry na auto, nemůžete říct, že jste řidič. Já o sobě nemůžu říct, že jsem herečka. S tím mám pořád ještě problémy. Ale od maturity už menší. (úsměv)

To se říká. Já myslím, že herec je člověk, který se živí herectvím.

Jo. Bylo mi čtrnáct a byl to už několikátý casting po hereckém táboře. Prošla jsem mnoha koly, vyplňovali jsme nejrůznější dotazníky. Obsazovali třídu Terezy a Matěje Jordánových a my pořád dostávali různé scénáře a neustále nás prozkušovali. Nakonec nás zůstalo asi dvanáct a pan režisér Dušan Klein říkal, že bychom měli být ta třída. Pak si nás pozvali i s rodiči, aby podepsali smlouvy. A pan Pořady Ulice
režisér řekl: „Jen pro pořádek - patnáct už tady určitě bylo všem…“ A mně bylo čerstvě čtrnáct. Máma se na mě podívala a řekla: „Přihlas se.“ - „Ne, mami, ne!“ Ale přihlásila jsem se a Dušan Klein řekl: „No, to je hezký, s váma jsem počítal na tu třídní sexbombu. Omlouvám se, to asi nepůjde.“ Patnáct let je důležitých kvůli tomu, že v zákoně je něco o počtu hodin, které můžou odpracovat nezletilí. Já se poslušně rozloučila, ale přišlo mi to hodně líto. Jen co jsme doma zabouchli dveře, úplně jsem se složila a brečela asi tři hodiny. Ale další den mi volal asistent pana Kleina, že si to rozmysleli a vyzkoušejí mě ještě jednou. Nakonec jsem dostala Gábinu Pumrovou a jsem s nimi doteď.

S tím jsem právě nebyla úplně spokojená, protože jsem vždycky chtěla hrát spíš princezny. Mám po mámě velká prsa, tak se mi samozřejmě vždycky líbil ten pravý opak. Věděla jsem, že je to kvůli tomu, jak vypadám. Radši bych hrála naivku Terezu než drsňačku Gábinu. Okolí na ni reagovalo dost ošklivě, protože byla, aspoň ze začátku, nepřítelkyně hlavních postav a dělala jim naschvály. Když jsem šla po městě, slýchala jsem: „Hele, to je ta kráva z Ulice.“ To bylo nepříjemné. Teď už si to tak neberu.

Byla to moje první zkušenost. Musela jsem rovnou naskočit do továrny, kde není čas na nějaké podrobné zkoušení a rozebírání psychologie postav. Je jasné, že člověk prochází nějakou progresí. Vlastně ani nevím, jestli to pro mě byla výhoda, nebo nevýhoda. Získala jsem praxi před kamerou, ale v divadle jsem měla chvíli problémy zaplnit celý ten prostor. Najednou máte pocit, že hrozně přehráváte. Na jevišti a před kamerou je to hodně rozdílné - v divadle jde hlavně o techniku.

Televizní inscenace Viktora Polesného Zastřený hlas, kde jsem ztvárnila třináctiletou lolitku, které volá mužský, jeví o ni zájem, a ona vzhledem k tomu, že je ve věku, kdy ten zájem potřebuje, s ním začne komunikovat. On je samozřejmě deviant - ale dopadne to dobře. Potkala jsem se s Vilmou Cibulkovou, Mírou Etzlerem a paní Bohdalovou a bylo to pro mě úplně neskutečné, protože když se takhle brzy setkáte s takovými profíky, neskutečně vás to nakopne a chcete být taky profík. A hlavně - když jsme s Vilmou začaly hrát, šlo to úplně samo. Strašně záleží na partnerovi. Herectví je kolektivní práce.

To mě hrozně baví. Začínám samozřejmě zevnitř, ale občas to hledám i přes vnější znaky. Třeba se odpíchnu od nějakého tiku nebo odlišné chůze. Moc pomáhá i kostým.

Zdeněk Jiráský (režisér Poupat - pozn. red.) byl v tomhle neuvěřitelně pilný a chtěl před začátkem natáčení pořádné herecké zkoušky. Mě moc bavil scénář a hned jsem Zdeňkovi volala a probírali jsme nejrůznější nápady, kterým byl neskutečně otevřený. Já se nadchla a říkala mu věci jako „hele, a co kdyby třeba měla celou dobu žvejkačku“? Je to celkem prvoplánové, ale záleží, jak to podáte. Navíc se k natolik přímočaré postavě takhle přímočará vlastnost docela hodí. Taky jsem si uvědomovala, že ta holka to v životě vůbec neměla lehké, a celou dobu jsem nasávala atmosféru místa, kde jsme točili. Herec má brát v potaz všechno.

Měla jsem radost, že jsem ji dostala, protože se díky ní snad vyhnu škatulkování. U nás herec často získá jednu polohu, kterou pak dělá dvacet let, a nemá šanci ukázat divákům, kteří ho neznají z divadla, něco jiného. Tenhle trend je vidět hlavně v televizi. Mnoho seriálů si je velmi podobných a myslím, že lidem často splývají i různé postavy. Takže já byla vděčná za příležitost dokázat, že zvládnu i diametrálně odlišnou polohu. Ale... (úsměv) ... když jsem ji dostala, začala jsem mít depky, že ji nezvládnu a že jim film zkazím. Naštěstí do začátku natáčení nezbývalo moc času, takže jsem rovnou musela pěkně máknout. Třeba jsem chodila v Praze po Hřebenkách se slepeckým psem a šátkem na očích... Ale důležité je říct, že kdyby to bylo třeba psychologické drama, ve kterém potřebujeme víc nahlédnout do světa nevidomých, zahrála bych to úplně jinak. Jenže protože tohle je stylizovaná komedie, tak když jsem třeba první den realisticky hrála, jak jí jdou oči trochu šejdrem, Milan Cieslar mi to zatrhl, že to chce čistší.

(smích) Mám pocit, že nedělám nic. Každý den vstávám, chodím do školy, zkouším hru Malované na skle, jezdím se zájezdovým divadlem Julie Jurištové. A jinak vlastně opravdu nic. Věnuju se příteli.

Z toho měsíc v Aténách. Dobrá zkušenost. Dělala jsem v klubu se striptérkami, což mi pak připadalo výborné, když jsem se vrátila do Prahy, šla na casting na Poupata a nabídli mi roli striptérky. (smích)

Ráda bych, ale na to bych potřebovala být movitější a mít víc času. Byla jsem třeba v Turecku, ale jen v turistické destinaci. Východ mě láká, ale mám strach. V tomhle ohledu lituju, že nejsem kluk, ale blonďatá baba, takže si nemůžu dovolit vzít batoh a prostě odjet, protože by mě nejspíš někde čapli a odvezli na tržiště s bílým masem.

Když jsem zadal do vyhledávače vaše jméno, v každém druhém titulku bylo „těhotná“, nebo „nahá“. (První se týká postavy z Ulice, druhé z Poupat - pozn. red.) To musí být nepříjemné... Spíš mi to připadá hloupé. Vypovídá to o mentalitě některých lidí. Jen si vezměte, co každý den dávají v televizi. Kvůli tomu, že je lidem servírováno něco prostého a jednoduchého, ať už hloupé pořady, nebo hloupé novinové články, průběžně zakrní. Což je škoda, protože kolem je spousta šikovných lidí, kteří by mohli vytvářet kvalitní věci, schopné nás obohatit. Rozhodně nechci nijak shazovat český národ, jsem patriotka. A právě proto si myslím, že máme na víc.

Vizitka

Narodila se 29. dubna 1991 v Praze

Studovala Soukromou střední odbornou školu umění, obor foto-video, toho ovšem zanechala, když byla přijata na Pražskou konzervatoř, obor hudebně-dramatický. Dnes je v pátém ročníku.

Díky bývalé dětské herečce Monice Kvasničkové se dostala do záznamů herecké agentury Aleny Kubálkové a později mohla debutovat rolí Gábiny Pumrové v seriálu Ulice

Film a TV: Ulice, Zastřený hlas, Boží pole s. r. o., Trapasy, Kriminálka Anděl, Sama v čase normálnosti, Dešťová víla, Poupata, Láska je láska

Týdeník Televize, autor: Ondřej Vosmík