Andrea Kerestešová: Když se zlobím, nemluvím

Zdroj: ISIFA A VLADO KNÍŽ

Do hlučné kavárny přichází drobná Slovenka schovaná za slunečními brýlemi, za kterými byste ji skoro nepoznali. Dobře naladěná a usměvavá. U spousty otázek se rozpovídá tak živě, že jde přímo o herecké etudy. Až je mi líto, že se nedají vměstnat do písmenek. Navíc se jí tu a tam do češtiny roztomile přimíchá slovensko-český hybrid. Vždy je to ale jen slovíčko v záplavě dokonalých českých vět.

Pořád se něco mění, ale já to mám v životě tak, že jde všechno postupně. Nikdy nedělám velká rozhodnutí ze dne na den, takže nic extrémního se nestalo. Stále jsem svobodná, bezdětná... Momentálně mám přítele, to jsem před rokem neměla. Akorát se omlouvám, ale nebudu o něm mluvit. Rozhodla jsem se, že soukromý život nebudu komentovat. Proto je soukromý, protože je můj. Můžu jenom říct, že jsem spokojená.

… jak se to dá skloubit? Není to zase tak náročné. My jsme se od začátku vztahu naučili být profesionální a fungujeme v pohodě. Na place neřešíme nic osobního, jsme tam jen jako asistent režie a herečka, nic víc, nic míň. Je pravda, že někdy toho máme dost, když se bavíme o Vyprávěj i doma. To je v podstatě největší problém, protože každý se potřebuje vypovídat. Ale zase je hezký, že si dokážeme říct: A dost! Dneska už o natáčení mluvit nebudeme. Půjdeme na procházku a budeme si užívat, že jsme spolu.

Stydím. Ale to jsem měla odmala. Když jsem přednášela básničku nebo hrála na piano, styděla jsem se i před rodiči. Teď to mám podobně, ale říkám si, že když je herectví moje práce, musím stud překonat. Takže se na Jakuba většinou nedívám. Nebo se on snaží schovávat, abych ho neviděla. Nejtěžší je, když se točí blízký záběr, kdy se musím koukat na herce, který tam reálně není. Používají se buď značky, nebo vám na to místo dá někdo ruku. A nejhorší je, když mi Jakub zavelí: „Andrejko, teďka se budeš dívat na mě, jo? Teď jsem ta a ta postava.“ A já: „Prosííím, jenom ty ne!“ (smích) Takže musí odejít a ruku mi dá někdo jinej, protože jinak se začnu smát.

Na Filipínách. Na dva týdny jsem odjela s kamarádkou „na blint“, měly jsme jenom letenky. Vystoupily jsme v Manile a nevěděly, co dál. Většinou si zjistíme, jak se dopravíme do centra, kde podle turistických průvodců hledáme, který hotel by mohl být dobrý. Aby stál v bezpečné čtvrti, ale zároveň nebyl moc drahý. Něco si najdeme, pak jdeme dál a zase nevíme, kde budeme za dva dny. Vždycky se ptáme místních, jak se kam nejlíp dostat. Všichni jsou velmi vstřícní, pokaždé nám poradí. Pak si vymyslíme trasu a jedeme zase dál.

Příroda. Zaplatíte si výlet, který stojí třeba dvě stě padesát korun. Místní lidi vás posadí na lodičku a vozí celý den po ostrovech a opuštěných lagunách. To je něco nádhernýho! Šnorchlovala jsem už v Thajsku nebo ve Střední Americe, ale co jsem viděla pod vodou na Filipínách, bylo úplně úžasný. Jeli jsme na pláž, průvodci udělali ryby s rýží, najedli jsme se a zbytky vzali s sebou. Vyhodili nás z lodě uprostřed moře, ponořily jsme se a začaly krmit ryby. Najednou k nám připlavalo tři sta barevných ryb jako z akvárka, který se nám šouchaly o tělo a jedly z ruky. Jen jsem koukala a brečela, byl to fakt neskutečný zážitek. Je už hrozně málo míst, kde můžete při obyčejném šnorchlování vidět ráj.

JEŠTĚ se nepotápím. Ale tímhle zážitkem jsem se tak nabudila, že bych si chtěla udělat potápěčský kurz. Například v Chorvatsku nebo někde blízko. A až budu mít papíry a budu si jistá sama sebou, skočím třeba na Fidži.

Teprve začínáme zkoušet, premiéra je naplánovaná na 21. září v České Lípě. Dali jsme si dost času z toho důvodu, že jsem divadlo nikdy nehrála. Potřebuju si být jistá. Navíc půjde o zájezdovou hru, takže je náročná i na techniku.

Už ne. Hned po první zkoušce jsem prohlásila, Pořady Vyprávěj
že to zvládnu. Trvala asi tři hodiny a bylo mi tam moc fajn. Hráli jsme si a všechno rozebírali. Na natáčení nemáte na podobné věci čas, ale tady jdeme do hloubky, a je to super. Doufám, že premiéru nepokazím, že se například neodbourám, až uvidím lidi v hledišti. Strašně se těším.

Pořád se bojím. Co s tím mám dělat? Víte, čeho všeho se bojím a musím to překonat? Ale život je i o Čeho dalšího se bojíte?

Mám strach ze zvonku. Když někdo zazvoní u dveří, začnu se třást. Neotevřu, schovám se pod peřinu. Můj kocour jde ke dveřím a hlasitě mňouká. A já: „Ticho, kššš, pojď sem.“ Kviko přijde za mnou a „povídá“: Co blbneš? Někdo zvoní, jdi otevřít, ne? (smích) A já nepůjdu. Musím sebrat všechnu odvahu, abych se aspoň podívala do kukátka. Specifický zvuk zvonku mě úplně roztrhne. Hned jsem vynervovaná, navíc se bojím. Dneska nikdy nevíte, komu otevřete.

Určitě, počkejte... Jo, taky nesnáším vrtačky, sbíječky a podobné zvuky. A pak všechny věci, kterýma se dá ublížit: motorová pila, normální pila – prostě všechno, čím si můžete uříznout ruku. Nebo sekera! Na silvestra jsme byli s přítelem na chalupě a teď si představte...

Jo. A to nešlo! Třesu se už tři hodiny zimou a on povídá: „Oheň dohořel, musím jít nasekat dříví.“ A já: „Opovaž se!“ – „Jenže jinak tady zmrznem.“ – „Tak proč mi to říkáš? Musíš to udělat tak, abych o ničem nevěděla.“ Takže další dva dny chodil pořád čurat, abychom měli dřevo. (smích) Víte, hrozně se bojím, že si někdo ublíží. Nemůžu se na to koukat. Ani na filmy ne. Nedívám se na akční bijáky, kde se zabíjí.

Tam jsem řezání nezažila, navíc se nedotočil. A v podstatě jsem ráda. Film by to byl možná dobrý, ale pro mě by to nebylo dobrý. Asi bych se zbláznila. (smích)

Jo, to byl úlet. Byla jsem ještě blondýna, dělala jsem Vyprávěj a přijeli Japonci, že budou v Evropě točit film. Zavolali mi z agentury, abych přišla na casting, že hledají hezkou blondýnu, aby hrála přítelkyni hlavního hrdiny. Moc se mi nechtělo, ale šla jsem a roli dostala. Byl to velký zážitek. Měla jsem tři čtyři natáčecí dny, točilo se v Bratislavě, v Brně a už jsem měla mít padla. Jenže mi volají z agentury, že Japonci se mnou zapomněli dotočit jeden obraz, ale už jsou doma. Tak koupili letenku a že musím do Tokia. Rozumíte, já, sama, do Japonska!

Ale nikdy jsem nejela sama. To je úplně jiný. Na letišti vás vyzvedne cizí člověk, navíc v Japonsku nefungují naše telefony. Tam je 3G síť, takže jsem byla i bez mobilu. Vždycky jsem byla domluvená s produkční, že mi v deset večer zavolá na hotel, jestli jsem v pořádku. Jinak se se mnou nemohli spojit. Je to zvláštní pocit. Jste sama jenom s Japonci, kteří jsou úplně jiná kultura.

Bylo vtipný, že jsem se jich ptala, jestli mám dialogy říkat anglicky. A oni: „Ne, tady anglicky nikdo neumí.“ A já: „Tak jak teda?“ – „Stejně budeš předabovaná, takže můžeš klidně slovensky.“ Točíme obraz, sedíme v divadle, vedle mě hezkej Japonec, místní Brad Pitt, jsem krásně oblečená a ptám se ho: „Tak co, bude to v pořádku?“ – A on: „Uaaa ang ua auuu wang.“ – Já zas: „Prosím tě, neblázni. Jestli mě naštveš, normálně vstanu a odejdu.“ (smích) Japonci mají specifický druh hraní a humoru, všechno přehánějí. Byla jsem naučená na přirozené hraní, jenže oni mi nakázali, ať na něj zapomenu. Museli jsme se třeba smát tak, až nám bylo vidět „tintítko“ v krku. Vypadali jsme, jako by nás právě pustili z blázince. Ale oni to tak prostě mají, emoce musejí být extrémní.

V dětství ne, u nás se moc nefotilo. Když jsem byla malá, hodně jsem malovala. I na střední škole jsem měla kreslení jako povinný předmět. Takže už tehdy jsem se vyjadřovala přes obraz. Ale s fotkou jsem se potkala, až když jsem začala cestovat. Tehdy mě nadchlo zachytit na snímku zlomek vteřiny, emoci okamžiku, projev štěstí nebo neštěstí. Když mám volno, vezmu zrcadlovku, jdeme na procházku na celý den a nafotím dvě stě fotek. Později jsem se rozhodla, že chci udělat výstavu, na které pořád pracuju. Hodně se mi zkomplikovala, protože když jsem jela na Slovensko, ukradli mi ve vlaku počítač, kde jsem měla všechny fotky.

Byla to otázka deseti minut, kdy jsem šla na záchod. Je to nepříjemný, ale už jsem se z toho vybrečela. Říkám si, že ten člověk možná byl v situaci, kdy musel krást. Takhle si to vysvětluju, abych mu odpustila, i když se mě to hrozně dotklo. Je to, jako kdyby vám někdo vzal kus srdce. Některé fotky naštěstí zachráním, protože jsem je měla na externím disku, jiné jsem posílala přes internetovou úschovnu. Musím je dát znovu dohromady plus dofotit nové věci.

Hodně osobní. Bude se jmenovat Indigo – v souvislosti s indigovými dětmi (děti, které jsou údajně obdařené vysokou inteligencí a paranormálními schopnostmi – pozn. red.). Přibližně polovina fotek jsou známí herci, další budou neznámé tváře, protože výstava bude i o tom, že jsme si všichni rovni. Jde o lidi, kteří mě nějakým způsobem zaujali. Buď svým životem, netradiční vizáží, nebo tím, že jsou mi blízcí a vím, že dokážou vyjádřit, co jim říkám. Ale vůbec si nechci hrát na profesionální fotografku. Spíš ze sebe potřebuju dostat emoce. Navíc když fotím, nikdy nevím, co z toho vyleze. Ani nedodržuju pravidla nebo poučky z knížek. Fotím, jak to cítím. Nikdy jsem nedělala věci podle pokynů a manuálů.

Když dělám rozhovor do časopisu, kde byste ho stejně musela přeložit, mluvím česky. Ale když jsem sama za sebe v televizi, mluvím slovensky. Hlavně proto, že se na ni dívá moje rodina. Bylo by jim nepříjemné, kdyby se koukali na svoji dceru, která nemluví rodným jazykem, i když jí diváci můžou rozumět.

Ne ne, já jsem si to musela rozdělit, protože bylo období, kdy jsem v tom měla šílenej chaos a vůbec jsem nevěděla, jak mám na koho mluvit. Chvíli to pro mě bylo těžký, ale pak jsem si řekla: Musím si určit pravidla, a když si na ně zvyknu, bude i mozek jazyky separovat. Jak jsou si oba podobný, strašně se míchají. Ale teď to docela zvládám, v hlavě si vždycky vypnu jeden knoflíček a druhej zapnu.

No, a s kým jiným? (smích) Volám jí jednou dvakrát týdně, mezi tím si ještě posíláme esemesky. Dokonce jsem si kvůli tomu zařídila pevnou linku. Maminka má i mobil, ale platily jsme obrovské účty. Tak mám linku jenom pro volání na Slovensko. Je strašně výhodná. Navíc si můžu sedět doma, mluvit s maminkou třeba hodinu a ona mi může všechno povyprávět.

S ním taky, ale to je jiná situace. Táta mě zachraňuje. U nás doma vždycky vládl matriarchát. Je tam prostě maminka, která všechno zařídí, zorganizuje, o všem rozhoduje. A pak je táta, který nás tahá z průšvihu. Je skvělej například v tom, že když se v bulváru objeví cokoli, co naši malou vesnici pohorší, a maminka brečí a je nešťastná, on se k tomu postaví stylem: „Normální, ne? Hlavně že o ní píšou. Kdyby nepsali, to by bylo blbý.“ (smích) Všechno obrátí. Máma je totiž hodně citlivá, dotýká se jí každá věta, každý nepravdivý slovo.

Jo, to nevím. Ale jsem docela taková, že musí být po mým. Určitě nejsem typ, že bych se hádala, rozbíjela talíře a podobné věci. Já když se zlobím, nemluvím. Totálně se vypnu, nereaguju. Snažím se tvářit, že toho člověka nevidím. To je velmi dobrá taktika.

Ano, ale je to adekvátní trest. (smích) A ještě k tomu nic nerozbijete. Nemám ráda, když se lidi hádají, řvou, ubližujou si, takže se konfl ikty snažím řešit komunikací. Samozřejmě, až po pár minutách vzdorovitého mlčení. My jsme si doma vždycky o všem povídali. Nebyl každej den růžovej, ale celá rodina si prostě sedla a mluvilo se. To je pro mě základ.

Vizitka

Narodila se 21. července 1984 ve Hlinném

Vystudovala tvořivou dramatiku na Vysoké škole pedagogické v Trnavě

Cestuje do neturistických oblastí, kde natáčí pořad Na vlastní kůži

Film a TV (výběr): Rafťáci, Světla pasáže, 3 sezóny v pekle, Vyprávěj, slovenská Ordinace v růžové zahradě, Zlomok sekundy

Týdeník Televize, autor: Gabriela Kudelová