Alexander Hemala: Nejmladší (ne)legenda?

Zdroj: monika navrátilová, tv barrandov, čt a no

Nestává se mi to často, ale stačilo, abych poprvé zaslechl v telefonu jeho hlas, a zjistil jsem, že se přihlouple uculuji, aniž vlastně vím proč. Po chvíli mi došlo, že je to efekt, který umí vyvolat probuzení hluboko zasuté nostalgie. Alexander Hemala je, koneckonců, prostřednictvím televizní obrazovky součástí života několika generací.

Mnoho desetiletí žije v Praze, ale původně byl chlapcem z venkova: „Maminka bydlela v Ořechově, což je taková větší vesnice mezi Brnem a Ivančicemi. Mimo jiné byla ochotnická herečka a do jejich souboru takhle jednou na začátku padesátých let přijel hostovat můj otec, který byl tehdy v angažmá v Divadle bratří Mrštíků v Brně. V podstatě se seznámili na jevišti. No a pak se vzali a o dva roky později jsem se jim narodil já.“

V šedesátých letech Roman Hemala získal angažmá v divadle ABC u Jana Wericha a rodina se stěhovala do hlavního města. Teprve z něj má Alexander první vzpomínky na záři obrazovky: „Už jsem chodil do třetí třídy, když jsme si koupili televizi. Ne takovou tu v té době klasickou, tu s rádiem, na které nebylo skoro nic vidět. Tu už jsme nestihli a koupili si rovnou větší, na které byl i puk při hokeji vidět.“

Sám se před kameru dostal víceméně náhodou. Vystudoval střední ekonomickou školu a nastoupil do podniku zahraničního obchodu Motokov: „Když jsem poprvé překročil práh kanceláře, řekl jsem si:,Tudy, Sašo, tvá cesta životem nevede. Musíš udělat všechno pro to, abys mohl rychle pryč.‘ Hned jsem věděl, že práce v kanceláři, kde se osm hodin denně, pět dní dívám pořád na stejné lidi, není nic pro mě, že bych chtěl mít trochu Pořady Dobrý večer, Česko!
plastičtější život. A právě tehdy v televizi anoncovali konkurz na externí hlasatele. Přihlásil jsem se, prošel a pak nastala ta chvíle, kdy jsem kancelář mohl opustit a zavřít za sebou vrata Veletržního paláce..., který pár měsíců nato vyhořel, takže se dá říct, že po mé administrativní práci zůstal doslova jen popel.“

Samotná hlasatelská práce jej v začátcích neuživila, takže si k ní ještě navíc přibíral funkce asistenta produkce a režie: „Na ten rok nebo dva vzpomínám moc rád, protože jsem se seznamoval s tím, jak vlastně televize funguje zevnitř. Byly to pořád ještě pionýrské doby. Televize sídlila v centru města – byl to takový bermudský trojúhelník Jindřišská – Burza – Měšťanská beseda. Někde byly kanceláře, někde produkce, někde studia... Hrozně pěkně se mezi tím dalo ztratit, protože cestou lákala spousta hospůdek, kde se televizáci scházeli. Někdy se oběd protáhl do večeře a nezřídka i do snídaně.

Lidi spolu drželi a byla velká legrace. Jednou jsme třeba jeli točit do Ostravy rozhovor se začínající zpěvačkou Hanou Zagorovou. Jeden den se odjíždělo, druhý točilo a třetí den se jelo zpátky. Byla to doba, kdy čas ještě nebyl peníze – těch jsme měli málo, zato času bylo dost.“ Externistou byl dlouhá léta a „do trvalého poměru jsem na čas nastoupil vždycky, když byla některá hlasatelka v jiném stavu. A když takhle měla kluka Saskia Burešová a pak byla asi rok na mateřské, konečně jsem přestal dělat jen toho asistenta a zůstal v hlasatelně.“ No a zbytek je, jak praví klasik, historie.

Dnes už bohužel doslova: „Jak na obrazovce přibývalo stále víc grafiky, bylo patrné, že hlasatelé z ní naopak zmizí. A co bylo patrné, to se taky stalo,“ usměje se. „Díky tomu, že jsem byl de facto nejdéle sloužícím hlasatelem, mohl jsem se tehdy, na Silvestra 2005 v rámci své poslední hlasatelské služby za nás všechny rozloučit.“ Na chvilku se zamyslí: „Ale časy se mění a třeba zase někdy přijde doba, kdy budeme mít následovníky. Televizí je čím dál tím víc a možná některou napadne, že by se mohla odlišit třeba právě tím, že znovu povolá hlasatele. Což ale asi budou spíš nějaké krásné mladé dámy než někdo jako já,“ rozesměje se.

Úsměv vystřídá údiv, když se ho nakonec zeptám, jaké to je, být... „legenda? No, je to hezké, když mě takhle někdo označí, ale není to příliš zavazující? Jako legenda si fakt nepřipadám. Ale jsou takové situace... Ondy jsme byli na nějakém plese s Viktorem Sodomou. Rozhlédl jsem se a povídám mu:,Člověče, ještě včera jsem měl pocit, že kamkoli přijdu, jsem tam nejmladší. A dneska už mi připadá, že jsem všude nejstarší. Kam se poděly ty roky mezi tím...

Vizitka

Narodil se 3. září 1952 v Brně

V letech 1973 až 2005 byl hlasatelem v Československé, později České televizi

Dnes v ČT působí jako režisér denního vysílání. Před kamerou se objevuje v rámci pořadu TV Barrandov Dobrý večer, Česko!

Před šesti lety natočil znělku distribuční společnosti Aerofilms, jíž patří pražská kina Aero a Světozor, takže hlasatelská profese pokračuje alespoň na plátnech kin

Zúčastnil se třetího ročníku televizní soutěže StarDance... když hvězdy tančí

Týdeník Televize, autor: Ondřej Vosmík, JIK