Aleš Valenta: Nemám rád zimu

Zdroj: petr dlouhý, profimedia, čtk a prima

Šumperk je vstupní brána do Jeseníků. Všude kolem samé kopce. Aleš je sice sjížděl už jako dítě, ale víc ho bavila gymnastika. „Žádné ambice jsem v ní neměl a v momentě, kdy odešel trenér do Prahy, pro mě ztratila smysl. Naštěstí to přišlo v pravou chvíli,“ říká. Ještě rok a půl koketoval se skokem o tyči a pak ho spolužák ze střední školy navnadil na akrobatické lyžování. „Při konkurzu brali všechny, přestože jsem sjel černou sjezdovku po břiše. Žádný excelentní lyžař jsem nebyl. Ale freestyle mě chytil. Byl jinej a byla tam neuvěřitelná parta lidí,“ usmívá se. „Doteď si s klukama skypujeme, telefonujeme, když jede Daščinskij, který mi v Naganu vyfoukl posledním skokem medaili, do Evropy, vždycky nás s rodinou navštíví. Pořád jsme všichni kamarádi. To mě u toho sportu udrželo,“ říká nadšeně.

V době, kdy Aleš začínal, mělo akrobatické lyžování tři disciplíny: skoky, jízdu v boulích a balet na lyžích. „Trenéři po nás chtěli, abychom dělali všechny, což děla bylo super,“ libuje si. „Balet byl trochu zženštilý, ale já ho považoval za královskou disciplínu, protože byl fyzicky nejnáročnější,“ říká přesvědčivě. Příprava v baletním sále se mu hodila později při StarDance. „Spíš nám ho ale pomohly vyhrát píle a čas, který jsme nácviku věnovali,“ přiznává.

Akrobatické lyžování bývalo sportem kluků, kteří si rádi užívali život. „Organizátoři, pro které jsem dělal show v Německu a ve Francii a dřív aktivně závodili, vyprávěli, jak kdysi,lítali‘ nebo kalili a pak ničili hotelový pokoje. Jejich večírky byly asi hodně telový divoký,“ směje se. „Takový je vývoj každého mladého sportu. Teď už to ale ve freestylu takhle nefunguje.“ Alešovy začátky byly krušné. Jelikož u nás nebyly můstky, jezdil trénovat do Vídně. „První rok jsem si přivydělával v Bratislavě jako kamelot, druhý jsem tam pracoval v zahradnictví. Pořady Aréna národů
Do Vídně jsem odtamtud dojížděl na kole,“ usmívá se. (ostatně jako skoro pořád)

V roce 1997 mu firma Red Bull nabídla finanční podporu. Konečně se mohl zaměřit hlavně na skákání. Pět let poté získal v Salt Lake City olympijské zlato. Jeho tři salta s pěti vruty dodnes nikdo neskočil. Po vítězném závodě oslavoval nepřetržitě dvaačtyřicet hodin! „Nejsem typ člověka, který se dlouho raduje z vítězství. Dlouho ani nesmutním z prohry. Ty oslavy trvaly dva dny proto, že se mnou chtěla slavit spousta lidí. Tak jsme se zastavili v českém domě, pak se přesunuli do ruského, potom do kanadského... Ale žádná šílená pařba to nebyla,“ vzpomíná.

V té době byl Aleš ještě relativně zdravý. Neduhy se dostavily později. „Když mi po dopadu projela bolest bederní páteří, musel jsem ležet v křeči, než povolila, a pak jsem šel na další skok. Sport by měl být především zábava, bohužel vrcholový takový není. Je to zaměstnání,“ povzdychne si. V roce 2007 už nešlo pokračovat. Dva krční obratle měl vyztužené titanovými destičkami a bederní plotýnky trvale vyhřezlé. „Dodnes musím každé ráno provádět speciální cvičení, abych vůbec mohl fungovat. Sám nevím, jaká mě čeká budoucnost. Neurochirurg, který mi nedávno dělal cétéčko, říkal, že mám záda jako šedesátiletý člověk,“ konstatuje bez hořkosti.

Aleš se ale neztratil ani ve svém „druhém“ životě. V témže roce, kdy odešel do skokanského „důchodu“, dostal nabídku spolukomentovat pořad Sportovec roku. Přestože to nikdy nedělal, přijal úkol jako výzvu. A další na sebe nenechala čekat. Jeho talk show Sport bar v rádiu Frekvence 1 baví posluchače už čtvrtý rok. Stačil i odmítnout uvádění televizního Milionáře a hlavních Zpráv na Primě. Nyní se sešel s Alešem Hámou při moderování Arény národů. „Je to něco, jako byly dřív Hry bez hranic, kterých jsem se zúčastnil jako sportovec ještě v době, kdy jsem nosil v uchu náušnici a vlasy jsem měl do půli zad,“ vzpomíná. „Tenhle typ pořadu jsem chtěl vždycky moderovat.“

Kromě toho provozuje ve Štítech u Šumperku Acrobat Park. „Co se týká velikosti můstků a rozlohy areálu, je největší na světě, takže ruská, běloruská a ukrajinská reprezentace k nám jezdí trénovat. Pořádáme i závody světového poháru, loni tu bylo mistrovství Evropy a pro rok 2015 připravujeme mistrovství světa. Ale můstky nejsou určené jen profesionálům. Často sem jezdí lidi, kteří si to jen chtějí vyzkoušet. Při skocích pouštíme do vody stlačený vzduch, takže člověk dopadne jako do peřin a nemůže se mu nic stát,“ chlubí se. Sport sice Aleše naplňoval, ale pořád cítil, že má v hlavě místo i pro něco jiného. „Věnoval jsem se marketingu a účastnil se akcí, které mi pomáhaly vydělat peníze. Ve chvíli, kdy šli jiní spát, jsem seděl u počítače a vymýšlel projekty,“ říká bývalý „zimní“ sportovec, který ve skutečnosti nemá zimu rád. Sport ale miluje a vede k němu i děti. „Obě chodí na gymnastiku, Denis navíc hraje hokej a Amélie i manželka krasobruslí. Sám se snažím denně sportovat. Minimálně dvě hodiny hrát tenis, badminton nebo hokej. A přes zimu jezdím do zahraničí na různé exhibice. Nelpíme s Elen na tom, aby byly z dětí vrcholoví sportovci, lékaři nebo herci, ale aby z nich vyrostli slušný lidi a aby to, co je bude jednou živit, je i bavilo. Potom je radost žít,“ říká přesvědčivě.

Narodil se 6. února 1973 v Šumperku

Olympijský vítěz v akrobatických skocích na lyžích (2002). S aktivním sportováním skončil v roce 2007.

Ve Štítech provozuje Acrobat Park pro freestylové sporty

Na rádiu Frekvence 1 má talk show Sport bar, uváděl Sportovce roku 2007, Arénu národů, je vítězem StarDance

S rozhlasovou moderátorkou Elen Černou má syna Denise (8) a dceru Amélii (7)

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák