Aleš Háma: Aréna nás nadchla

Je nejpopulárnějším taxikářem v zemi, kde jinak tahle profese moc oblíbená není. V současné době ho můžeme vídat také v zábavné soutěži Aréna národů.

K rozhovoru si vybral kavárnu. Seděli jsme na vysokých barových židlích a z reproduktorů nám zpíval Bob Dylan.

Jak vás bavila Aréna národů?

Moc. Češi se ukázali jako ohromně houževnatý tým, který v patnácti lidech porážel namakaný Bělorusy, Ukrajince a Armény. Za ty tři neděle se náš kolektiv stmelil. Ostatní ho měnili každý týden, ale my jsme měli pořád stejnej, a zatímco oni posílali zraněný účastníky domů, my jsme je léčili.

Byla mezi týmy rivalita?

Šílená. Mentálně jsme si trochu rozuměli s Francouzi a Angličany, ale ostatní - hlavně Ukrajinci, Bělorusové a Arméni - byli prostě jiný. Ptali se třeba: „Proč se tak radujete, když jste prohráli?“A my jsme říkali: „Protože se nám ta hra povedla. Že jsme nevyhráli, pro nás není podstatný.“ Vůbec to nechápali.

Některé týmy měly s sebou i zpěváky.

Obzvlášť ve východních zemích má tenhle pořad ohromnou tradici.

Vy taky rád zpíváte. K muzice vás prý přivedla maminka…

Máma je učitelkou hudby na Střední pedagogické škole v Karlových Varech. Ale motivací a vzorem pro mě byl spíš starší bratr. Takže když cvičil na piano, cvičil jsem na piano, a když pak začal hrát na kytaru, sáhl jsem po kytaře. Na rozdíl od piana mě dodnes nepustila.

Bratrem jste myslel bývalého ministra Pavla Němce?

Ne, to není vůbec příbuznej, jen je mi podobnej. (úsměv) Když jsme se potkali, pozdravil jsem ho: „Dobrý den, bratře,“ a on vůbec nereagoval. Je strašnej suchoprd.

Na základní škole jste se věnoval i sborovému zpěvu…

Chodil jsem do sboru, kde se zpívaly takový ty klasický věci, včetně pionýrských písní. Odtud jsem potom přešel do Cantores Pragenses - chrámového sboru u svatého Jakuba. Věnovali jsme se duchovní hudbě, kterou dodnes považuju za okouzlující.

Hudbu jste částečně studoval i na konzervatoři...

Maturoval jsem z dějin hudby, hudební nauky, měli jsme i hudební formy. Všechno v rámci herectví. To mě bavilo.

Na konzervatoři jste se skamarádil s Jakubem Wehrenbergem. Byl i členem vaší studentské skupiny Drážní těleso Aleše Hámy?

Byl v ní klavíristou. Já jsem hrál na kytaru a zpíval. Začalo to tím, že jsme se těsně po revoluci vypravili na magistrát a žádali o povolení na pouliční hraní. Do té doby se tady venku nehrálo, takže to byl problém, ale nakonec jsme od nějaké paní dostali potvrzení a vydělávali si na Karlově mostě a na Můstku na vánoční dárky. A z toho částečně vzniklo Drážní těleso.

Když pak Drážní těleso koncertovalo, mělo jako předskokany Bílou nemoc a Starý hadry, z nichž vznikla skupina Chinaski...

Měli jsme kamaráda, který byl na civilní vojenské službě v klubu Na Petynce, takže jsme tam mohli kdykoli hrát, což bylo super, protože to byla prestižní adresa. A jelikož jsme neměli repertoár na to, abychom utáhli celý večer, brali jsme si předkapely.

Dnes už máte i album…

Písničky píšu od patnácti let, je to pro mě relaxace. A protože jsem je vlastně nikdy nikde neprezentoval, řekl jsem si, že v osmatřiceti konečně nadešla ta správná chvíle to změnit. Původně jsem chtěl nahrát dvanáct nejlepších - podle mě - kusů a udělat si jenom radost. Během natáčení ale producent Boris Carloff povídal, že by to stálo za vydání. Tak jsme se domluvili s Lukášem Rychtaříkem z Championship a vydali desku. Má komorní, sympatický ohlas, a když se k ní někdo propracuje, většinou se mu líbí. Těším se na koncertování. Těším se i na to, co lidi řeknou Aréně národů. Nás s Alešem Valentou nadchla.

Vaše CD Plesová sezona masterovalo slavné londýnské studio Abbey Road, kde točili i Beatles. To muselo stát spoustu peněz...

Když jsme počítali, na kolik vyjde mastering u nás, zjistili jsme, že Abbey Road je jenom o třetinu dražší. Poslali jsme jim j skladby a za pět dní nám přišel výsledek, který je, myslím, skvělý.

Máte na jevišti jiné pocity jako herec, moderátor či zpěvák?

Mám. Když prezentuju vlastní skladby, jsem naprosto nesebevědomý a do budoucna mám velký úkol to změnit. Je rozdíl, když hrajete nějakou roli nebo zpíváte převzatý pecky -jako třeba se skupinou Hamleti - nebo když interpretujete svoje. Už se to ale lepší.

Kdy se změnilo Drážní těleso na Hamlety?

Drážní těleso se rozpadlo, protože jsme měli různý zájmy a pak - taky ještě na konzervatoři - vznikla skupina, která účinkovala po představeních v Žižkovském divadle. Já hrál na kytaru, Dáda Gondík na buben, Jakub Wehrenberg na piano a Honza Buble, hráč FOK, na basu. Hráli jsme U Zavěšenýho kafe, kamarádům na svatbách, bylo to takový vrzání. Pak jsem odjel do Ameriky, a když jsem se po dvou letech vrátil, zase jsem se k nim přidal, takže Hamleti už existujou patnáct let.

Jaký máte repertoár?

Je to mejdanová kapela, která nikdy nezkouší, a repertoár je složený výhradně z převzatých věcí. Od Beatles a Queenů až po Nedvědy. Pořady Aréna národů
Taxík
Naše verze jsou ale dost svérázný. (úsměv)

Proč jste se vypravil do Ameriky?

Nějak mi nesedlo období v kladenským divadle, tak jsem se sebral a odjel. Chtěl jsem se naučit řeč. Nic víc. Do tý doby jsem uměl anglicky jenom marlboro, takže jsem tam studoval a dělal všechny možný práce - hlídal děti, pomáhal sousedům se zahradou a tak.

Dokonce jste trénoval holčičí fotbalové mužstvo…

A velmi úspěšně. Já sám jsem fotbal nikdy nehrál, a holky nakonec v té soutěži zvítězily. On už samotný začátek mého pobytu v Americe byl vtipný. Sousedovic dítě chodilo do místního dětskýho divadla - který ale mělo vybavení asi jako Vinohradský divadlo -zkoušet hru Špendlík na motýla, která pojednávala o dětech z Terezína. A protože potřebovali pomoct s výslovností, požádali mě a já je učil, jak se správně říkají český jména a podobně, což se nakonec podařilo. A protože tam byl zrovna v tý době reportér regionálních novin Palo Alto Weekly, objevila se na titulní stránce moje fotografi e, kterou jsem vystřihl a poslal Jakubovi Wehrenbergovi. Když mu došla, údajně prohlásil: „To snad není možný, on odjede bez znalosti jedinýho anglickýho slova do Ameriky a za čtrnáct dní má titulní stranu v novinách!“ Takže moje první titulka vyšla v Americe!

Když jste se vrátil z USA, nastoupil jste s Jakubem Wehrenbergem na Frekvenci 1. Jak k tomu došlo?

Po návratu z Ameriky jsem neměl do čeho píchnout, jen občas jsem dělal dabing. A protože z Frekvence 1 právě odcházel Dalibor Gondík, zkusili jsme to s Jakubem místo něj a pak už to jelo. Časem nám přidali k nedělím i soboty, pak jsme měli na střídačku večerní magazín Peřiňák a mezitím jsme jako nově nastoupivší zaskakovali za každého, kdo si za chtěl vzít dovolenou. V létě jsem třeba vysílal každý všední den od sedmi do půlnoci a hlásil se: „Tady je Háma, vaše noční máma.“ Pak vznikl nápad udělat hodinový primetimový humorný pořad, do kterýho jsme zavedli telefonování. V Americe to bylo běžný, ale tady ne. Jenže po čtyřech letech se změnilo ve Frekvenci 1 vedení, nějak jsme si vzájemně nevyhovovali, tak jsme rok účinkovali jemně v muzikálu Rebelové a pak stejnou dobu v rádiu Kiss. Práce v rádiu je moc hezká.

Když jste byl ve Frekvenci pár dní, odbyl jste si ve slušovickém hotelu Všemina i moderátorskou premiéru před publikem…

Jak to víte? Bylo to s Jakubem a Adélou Gondíkovou a vůbec jsme nevěděli, co tam budeme tu hodinu dělat. Pak jsme si ale řekli: „Do Slušovic trvá cesta autem čtyři hodiny, za tu dobu něco vymyslíme. Jenomže ještě ve Zlíně se ozývalo: „Blok je stále prázdný!“ Nakonec jsme na něco přišli a nebylo to úplně tragický. Takhle se člověk otrkával a učil. Tehdy jsme tam implementovali náš rozhlasový pořad Hodina zpěvu a tance, takže jsem hrál na piano a lidi zpívali. Už bych to asi nikdy neopakoval, ale na začátek dobrý.

Máte moderování rád?

Mám, protože je to z pětadevadesáti procent improvizace, a to mě na té práci baví nejvíc.

Navíc vás asi i živí…

Já mám čtyři kohouty a zatím, zaplať pánbůh, nikdy nevyschly. Některý teče víc, některý míň. Teď teče nejvíc televizní Taxík, zlepšuje se hudební, divadelní je trochu slabší. Díky té pestrosti mě to moc baví.

Lidi zase baví váš Taxík. Selektujete v něm respondenty?

Odvysíláme devadesát devět procent lidí, který svezeme. Vždycky máme jednoho člověka na rozjezd, který je domluvený, a pak - protože je auto označený - do něj lidi skáčou jak diví, aby si něco vydělali. Ale než se rozjedeme, musejí podepsat smlouvu. Ze začátku ji podepisovali až potom,, ale některý z těch, co neuspěli, pak nechtěli být ve vysílání. Tak jsme to změnili.

A proč musejí lidi poté, co jim dáte peníze, je zase odevzdat a dostanou je až poštou?

Peníze se musejí zdanit.

Prý jste přišel kvůli Taxíku o pět bodů?

Dva bystrý spoluobčani na mě podali trestní oznámení - jeden v Brně a druhý v Praze.

… se nevěnujete řízení?

Z dopravního inspektorátu si vyzvedli v televizi DVD, zkoukli je a potrestali mě za dva přestupky. Jednou neměl pán mobil, tak jsem mu půjčil svůj, a když mi ho vracel a já ho položil vedle sebe, už jsem jel, takže jsem se provinil „držením hovorového zařízení během jízdy“. Ve druhém případě jsem se během rozloučení rozjel (což byl asi vteřinový záběr), a neměl jsem pás. Přišel jsem o pět bodů a musím si dávat pozor. Pán na dopravním inspektorátu se mi strašně omlouval a bylo mu to nesmírně trapný.

Říkal jste, že z divadelního kohoutu vám teď tolik neteče?

Dohrál se Vánoční zázrak, Baron Prášil a Limonádový Joe, takže mám klidnější m období. Rád bych udělal inscenaci s Terezou Kostkovou. Měla by mít premiéru koncem léta. A se společností společností Háta jezdím Světáky.

Dabujete s Jakubem pořád ještě Teorii velkého třesku?

Pořád. Je to kultovní sitcom a také jediný dabing v mém životě, kdy jsem se při replice odboural.

Moderujete v angličtině.Přeložil byste nějaký sitcom?

Asi jo, jenže jazyk se úžasně rychle vyvíjí. Američan, který tu byl před deseti lety by asi koukal, kdyby slyšel, že je něco „hustý“ nebo „hustokrutý“. Vznikají nový slova, nový spojení, a tak by bylo potřeba, abych na angličtině trochu zapracoval. Chtěl bych se vypravit do Severní Karolíny.

Projel jste si Státy? Projel, i později s manželkou. Jsou krásný. V létě se tam zase chystáme. Zmínil jste manželku, při té příležitosti mě napadlo, že je asi šťastná, že máte jako koníčka vaření.

Je ráda. Pro mě je vaření odpočinek. Baví mě i sledovat kulinářský blogy, pořady o vaření a bavit se o něm s kamarády. Jen si musím dávat pozor, abych nebyl tlustší a tlustší. (úsměv)

S vařením jste začal ve Varech?

Tatínek byl ředitel Grandhotelu Moskva, dnešního Puppu, já byl malej kluk, a když jsem tam všechno prolejzal, zašel jsem i do kuchyně, která mě fascinovala. I proto, že mi šéfkuchař Kunt a šéfcukrář Navrátil dovolili koukat jim pod ruce. Když jsem byl na konzervatoři, odjel jsem - abych se naučil německy - jako pomocná síla do kuchyně jednoho bavorského hotelu. S němčinou se to sice moc nepovedlo, zato jsem se naučil dobře vařit, protože šéfkuchař si zlomil nohu a ze mě se stal druhý kuchař.

Máte nějaké oblíbené jídlo?

Záleží na období. Teď v zimě jsem polívkovej. Nedávno jsme měli vynikající rizoto a slepičí čí polívku s domácíma nudlema a ravioly se slepičím masem a estragonem. Bylo to moc dobrý. Nebo jsem dostal kance a udělal jsem ragú se sušenýma švestkama a houbama. A k tomu domácí noky.

Máte nudlovač?

Široký nudle dělám na strojku, který jsem dostal od manželky, ale do polívky je připravuju růčo, protože domácí nudle mají být nepravidelný. Když dostanu v hospodě domácí vývar s pravidelnýma nudlema, nebaví mě.

Býváte v hospodě nepříjemný?

Nebývám. Jsem naopak velmi vděčný strávník a skandály nedělám. Samozřejmě existuje nějaká hranice, přes kterou to nesmí zajít, jako je studená polívka nebo cizí předmět v jídle. Nedávno se mi třeba stalo, že jsem si dal guláš, odklopil jsem knedlík a zespoda byly přilepený těstoviny. To samozřejmě vyletím, rozšíří se mi nozdry a je ze mě býk, což je moje znamení. Ale jinak ne. Když hospoda není dobrá, příště tam nejdu. Jestliže mě ale něčím nadchne, snažím se jí udělat maximální reklamu a vyprávím o ní všem kamarádům. Tím nemyslím vytříbený restaurace, ale obyčejný hospody, kde dobře vaří a snaží se vařit tak, jak to má být.

Když odjíždíte z domova, vaříte prý rodině i na několik dní dopředu…

Jak kdy. Takhle to vypadá, že manželka nemusí k plotně, ale když jsem byl tři neděle ve Francii natáčet Arénu národů, o jídlo se musela postarat sama. Zdaleka z toho ale nemá takový potěšení jako já a říká: „Jak můžu jít po tobě vařit, když si v tom tak lebedíš a je vidět, jak tě to baví?!“ Ona to má jako povinnost, já jako koníčka.

Osvobozuje vás vaření od ostatních domácích prací?

My máme takovou dělbu práce, že z devadesáti procent vařím já, manželka se z devadesáti procent stará o prádlo a zbytek máme rozdělený fifty fifty. Ať jde o úklid domu, nebo zahrady.

A výchovu dětí?

To je stejný.

Co s vámi kluci dělají nejradši?

Veškerý klučičí hry. V zimě lyžování, bruslení, hokej a přes léto koupání a ježdění do přírody. Na to si dost potrpíme a přespáváme i pod širákem. Spoustu her máme spojených s pobytem venku - střelbu z luku, hledání předmětů detektorem kovů, určování stop zvěře, rybolov, to všechno nás baví.

Myslel jsem, že detektorem kovu hledá manželka, když jste jí ho dal jako dárek...

Půjčujeme si ho. Musíte dávat manželce takové věci, které můžete používat i sám. (smích)

Co se jím dá najít?

Našli jsme metál z války, spoustu hřebíků a spon, mince, jen poklad zatím ne.

P. S.: Následující den jsem potkal Aleše náhodně na Smíchově. Seděl za volantem televizního taxíku a čekal, až mu štáb nažene dovnitř pasažéry. Takhle taxikaří dva dny v týdnu.

Vizitka

Narodil se 6. května 1973 v Karlových Varech

Vystudoval hudebně-dramatické oddělení Pražské konzervatoře

První angažmá měl v Kladně, pak byl téměř dva roky v USA

Po návratu moderoval s Jakubem Wehrenbergem šest let na Frekvenci 1, pak rok v rádiu Kiss

Divadlo: Rebelové, Producenti, Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tři mušketýři, Dracula, Angelika, Světáci

Film a TV: Útěk do Budína, Pojišťovna štěstí, Vůně vanilky, Operace Silver A, Taxík, Atlet roku, Aréna národů, Duety ...když hvězdy zpívají

Vydal album Plesová sezona

Je ženatý, má syny Jáchyma (10) a Mikuláše (4)

Týdeník Televize, autor: Vašek Vašák